PUNKGEN
| NOVINKY | KONCERTY | FOTOARCHÍV | RECENZIE | ROZHOVORY | ČLÁNKY | SÚŤAŽE |
| DISTRO | LABEL | ARCHíV FANZINOV | PREKLADY TEXTOV | RECEPTY | GUESTBOOK |
RSS
POZÝVAME:
Pi 19.7.2019 - 20.7.2019
Opičí bál:
piatok: ROST (Rakúsko), PLEŠATÁ ZPĚVAČKA (CZ), MACGYVER (CZ), NO GOD RHETORIC (CZ), ZOZOO (SK), DÁŠA FON FĽAŠA (SK)
sobota: BLACKMAIL (Maďarsko), ZATRATA (Poľsko), COFFIN VARNISH (CZ), SYSTEMIC DAMAGE (SK), HUMAN HUMMUS (SK), RANA (SK), BRMBOLCE (SK), ROZRUCH (CZ), COURO (SK), the WILDERNESS (SK)

Martin, SIM


.. ostatné koncerty

NOVINKA V DISTRE:

LUCIFER EFEKT - MY (BURINA RECORDS)
12.00 €

NAJNOVŠIE FOTKY:
BIOS, HEVER, UNIFORM (17.7.2019, Košice)

NAJNOVŠÍ ROZHOVOR:
JOHNY FOXTER

NAJNOVŠÍ REPORT:
ETERNAL GODFUCK, NABOSOPOSKLE, HEVER, SKLÁDKA, DVERE, PURE CONFUSION (16.7.2019, Košice)

NAJNOVŠIA RECENZIA:
NAŠE ANO MC

NAJNOVŠÍ ČLÁNOK:
Pozvánka na Setkání svobodných duší 2019

NAPOSLEDY NASKENOVANÝ ZIN:
Biosphere #3 + #4 / 2002

NAJNOVŠÍ PRELOŹENÝ TEXT:
OI POLLOI - We dont need them

NAJNOVŠÍ RECEPT:
Čili z TV Paprika











Rozhovor CTIB
Adrik: Ahoj Ctibe, som rád, že som ťa ukecal na túto nekonečne dlhú tortúru. Dúfam, že väčšina z čitateľov Ťa bude poznať aspoň minimálne z jednej kapely, ale pre istotu tu prilož svoj životopis a v ňom podrobne opíš, do čoho všetkého si za tie roky namočil svoj nos.

Ctib: Nazdar! Uf! Životopis! A podrobně? Za ty roky, co mě svět podzemní hudby vcucnul (a ještě nevyplivnul) se toho odehrálo opravdu hodně, takže podrobně proboha raději ne! Zmíním jen ty věci, které mi připadají nejdůležitější, a soustředím se přitom na muziku. Především jsem od začátku devadesátých let namočený v pořádání koncertů tady u nás v Rožnově. Nejdřív klasicky po místních hospodách. Pak na garáži, kde jsme spolu s dalšíma kapelama měli zkušebnu (to když se ukázalo, že akce po knajpách budou zákonitě spojené s opruzem výčepních a majitelů a podobně "zainteresovaných" lidí). Od roku 2000 do roku 2014 hřměly námi pořádané koncerty na Vrahu, kam jsme se přesunuli, protože na garážové akce chodilo víc lidí, než kolik se jich do toho mrňavého prostoru vešlo. Po konci Vraha jsem si dal s pořádáním koncertů pauzu a podílím se jen na našem minifesťáku Setkání svobodných duší.

Pokud jde o kapely, z minulosti snad stojí za zmínku KULTRA (kytara), ŠŤASTNÍ A VESELÍ (basa), GHETTO (to byl coverband, kde jsme si dělali radost písničkama našich zamilovaných skupin; kytara), VÝBOR VEŘEJNÉHO BLAHA (zpěv, kytara), COMPLICITÉ CANDIDE (basa), UŠTKNI (basa) a TELEFON (zpěv). V současné době hraju na kytaru a zpívám v kapele CHOROBOPOP a vystupuju i sám, jako CTIB, kdy si muziku pouštím z kompu.

Adrik: Začnime predsa len s presahovými témami, hral si v x kapelách, dokonca učíš hudobnú výchovu, kedy si začal vnímať hudbu, že to je pre teba to pravé a ako si sa dostal k undergroundovej muzike?

Ctib: V dětství jsme často chodili s kámošema do kina. Samozřejmě nejraději na komedie. Nad jiné jsem zbožňoval ztřeštěné francouzské filmy se skupinou Les Charlots. To byli čtyři mladíci, původně muzikanti, děsně sympatičtí looseři, kteří se vždycky dostanou do nějaké prekérní situace, ovšem díky svým praštěným nápadům z ní pokaždé šarmantně a vtipně vybřednou. Bažanti! Blázni ze stadiónu! Čtyři sluhové a čtyři mušketýři! Velký bazar! Ale k  věci: když mi bylo tak čtrnáct, dávali u nás komedii s nějakou jinou skupinou komediantů. Vypadali dost podobně. Taky měli solidní hára, taky to byli muzikanti, taky se ta jejich parta tak divně a srandovně jmenovala. Cítili jsme s klukama lehkou nedůvěru, film měl být nikoliv francouzský, nýbrž anglický, ale co, šlo se. A šlo se na první opravdový hudební zážitek mého života, zážitek, který mě nastartoval i nasměroval. Ve věku, kdy člověk nasává všecko jak houba a reaguje na to s neopakovatelnou intenzitou, jsem zhlédl Perný den. A krom toho, že to byla sranda a my se řezali od začátku do konce, jsem je poprvé uslyšel. BEATLES! BEATLES, jak jim to šlapalo v  roce 64. BEATLES v té nejlepší formě, o jaké může rock´n´rollová kapela snít. Od té doby mě hudba začala zajímat.

K undergroundové muzice jsem se ale dostal až později, na gymplu. S odstupem v tom vidím jistou nevyhnutelnost. Moje dospívání se odehrávalo za soumraku bolševické moci. Když to malinko zjednoduším, o drtivé většině legálně dostupných produktů tehdejší "oficiální" kultury (knihy, desky a podobně) mohl člověk předpokládat, že bude ve větší či menší míře vykleštěná. Vyplývalo to ze samé podstaty věci. Naštěstí už v té době v okolí existovalo dost neoficiálních zdrojů, jejichž prostřednictvím měl člověk možnost dostat se k méně legální, a tedy autentičtější produkci. Patnáct kiláků od domovského Rožnova pod Radhoštěm například leží město Valašské Meziříčí. V osmdesátých letech se tu díky aktivním a odvážným organizátorům shromážděným kolem takzvaného M-klubu (to byly názvy!) dalo slyšet vše, čím žila tehdejší domácí alternativní scéna. Co všechno jsem tu zhltal! Od té doby jsem toužil něco takového dělat.

Pak přišel převrat a těsně po něm vznikla moje první opravdická kapela. Byla poměrně špatná. Když jsme chtěli vystupovat, ukázalo se, že v žádném klubu nejsou zrovna nažhavení organizovat nám koncert. Takže jsem si je začali dělat sami. Našli jsme opuštěný kuturák na Dolních Pasekách, kterému se říkalo Kamenec, a pustili se do toho. A na Kamenec po čase začala chodit i partička prvních rožnovských punkáčů, mlaďoulinkých, v té době jim nebylo víc než patnáct (mně bylo jedenadvacet). Uhranuli mi jak hudebně (na Kamenci se odehrál jeden z prvních koncertů kapely 77, jež se později přejmenovala na COMPLICITÉ CANDIDE), tak svou opravdovostí, zájmem o svět okolo - tím vším představovali protiváhu zatuchlému cynismu a nadvěcařství (odvozeno od rčení "být nad věcí"), tehdy typickému životnímu postoji mániček, které mě dosud obklopovaly především. Takže to byla pouze otázka času, kdy se sčuchneme víc. Od té doby k tomu patřím.

Adrik: Podobný scenár zasvätenia má mnoho ľudí, ale ako a kedy ťa napadlo ísť študovať, a potom učiť hudobnú výchovu? Aký máš vzťah k ostatným, v punku nie veľmi populárnym štýlom, ako je napríklad klasická hudba, country, pop music? Oboznamuješ svojich žiakov aj o ug muziku? Mal si alebo máš nejakých punkáčov v triede? :)

Ctib: Že bych mohl učit hudebku, to by mě zamlada nenapadlo nikdy. Já jsem se ke školství dostal oklikou, až ve třiceti, a velkou shodou okolností. Jsem těžký knihomol, studoval jsem literární vědu a po škole jsem nejdřív půjčoval knížky v knihovně a později je prodával v knihkupectví. Časem se ale ukázalo, že to druhé nebyla úplně šťastná štace, obchod patřil jednomu komerčnímu nakladatelství s řetězcem prodejen po celé Moravě, což s sebou neslo pár nepříjemností. A jak jsem si tak nad nimi v duchu skuhral, oslovili mě známí z místní školičky (tu zdrobnělinu nepoužívám s nějakých sentimentálních pohnutek, byla a je to opravdu malá škola, v čemž vidím její velké plus), jestli bych nechtěl zkusit učit u nich češtinu. A protože zrovna chyběl taky hudebkář, nesměle jsem prubnul i tenhle předmět - a už mi to zůstalo.

Ptáš se na můj osobní vztah k různým stylům. Uzavírání se ve stylových škatulkách moc nerozumím, miluju muziku napříč žánry. Pravda je, že mimo mě jde drtivá většina country. Kolega ze školy, velký fanda tohohle žánru, mi napůjčoval haldu nahrávek, které jsem se poctivě pokusil naposlouchat, jenže ne, vesměs jsem tomu opravdu nepřišel na chuť. Ale i tu existuje výjimka - série alb Johnyho Cashe "American recordings", kterou natočil na sklonku života, a taky pár country šlupek od Stounů.

Když děti seznamuju s hudbou, snažím se ukázat jim ji v co největší pestrosti a šíři. Čili zní u nás i klasická hudba, i pop, i to coutry. Pochopitelně hodně vybírám, ale troufám si říct, že pecky. A řekni sám - když dětem pouštím i pop a country, jak bych je mohl ochudit o muziku - široce řečeno - punkovou?

Punkáče ve třídě jsem neměl, jen jednu metalistku, ta byla zapálená a měla slušný přehled! Ale z několika žáků se později vyloupli lidi, kteří se kolem rožnovské punkové muziky doteď aktivně motají. No a aktuálně se docela početná partička loňských deváťáků pravidelně objevuje na koncertech v novém rožnovském klubu Vrátnice, zrovna včera to slušně roztáčeli na ZKAŽENOU MYSL, LUCIFER EFEKT a DEZINFEKCI.

Adrik: A kedy a pri akých kapelách si si uvedomil, že to nie je len o muzike? Nebol po revolúcii boom s politickými kapelami a ich myšlienkami (vegetariánstvo, ekológia, squating,...), keďto predtým to bolo len čisto o hudbe a výzore?

Ctib: Před převratem to ale taky nebylo jen o hudbě, i když ten přesah byl trochu jiný než později. Přestože jsem se tehdy ještě toho všeho neúčastnil aktivně, už jako mladé vyplašené ucho mě fest brala ta antitotalitní nota, co byla s neoficiální muzikou spojená.

Je ale pravda, že jsem si z předlistopadového období odnesl i značnou dávku cynismu a skepse. Měl jsem pocit, že si díky tomu udržuju zdravý rozum. Propaganda si hojně brala do tlamy nejrůznější vznosné ideály, ale každý věděl, že skutečnost je jiná. Příklad za všechny - tehdejší establishment byl silně militaristický, chřestil zbraněmi, ale přesto jste neustále žili v záplavě oficiálních hesel jásavě tvrdících opak. Už jsem o tom kdysi psal do Hluboké Orby - bydlel jsem v dětství v paneláku u hlavní silnice, po které pravidelně projížděly nekonečné vojenské kolony okupačních sovětských vojsk. A když člověk zvedl oči od té smradlavé rachotící housenky, první, co mu padlo do oka, byl obří transparent na zdi fabriky naproti přes ulici, na kterém stálo: SVĚTU MÍR! Takže když po převratu začal boom politických kapel, o kterém mluvíš v otázce, moje první reakce byla podezřívavá, ba odmítavá.

Až o něco později jsem pochopil, že přestože se bolševikovi povedlo mnoho slov takto vyprázdnit, neznamená to, že hodnoty, které se původně těmi slovy vyjadřovaly, neexistují. Za tohle poznání vděčím těm mým mladším kamarádům z kapely CO-CA. To byl první a nejdůležitější šťouchanec, díky němu jsem nabral jiný směr. A tím dalším kopancem, který to potuploval, bylo setkání s polskou kapelou DEZERTER.

Adrik: Takže poďme ďalej v spomínaní. Kedy prišla potreba sám niečo tvoriť? Mať kapelu, organizovať koncerty a podobne? Nestačili ti tie, čo boli okolo?

Ctib: Úplně první písničky jsem vymyslel někdy v patnácti, skoro hned poté, co jsem začal pokoušet kytaru. V té době jsem trávil nedělní odpoledne s  uchem u rádia Svobodná Evropa, tam měl svůj pořad Karel Kryl a jeho tvorba mě tehdy úplně uhranula. Jedna z prvních písní, kterou jsem uměl zahrát víceméně v kuse, byl "Anděl", to jsou akorát tři akordy, takže jsem to nějak dával. No a Kryl byl asi první opravdovou inspirací a impulsem k tvorbě.

Další silný zásah má na kontě Mňága a Žďorp. Byla to bezmála místní kapela, člověk ty lidi potkával ve Valmezu na ulici. Jejich písničky byly o něčem a taky byly jednoduché, člověk měl pocit, že tohle by mohl zvládnout taky. Oproti folkovým bardům pak měla Mňága tři zásadní plusy: byla elektrifikovaná, dusaly tam bicí, a hlavně - byla to skupina. Takže M&Ž znamenala velké pošťouchnutí k založení skutečné kapely.

Pokud jde o koncerty, k jejich organizování jsem se přidal vzápětí po převratu. První se odehrál někdy v roce 1990, mám z něj plakát. Nebyly to čistě punkové akce, ale punkové nebo hardcorové kapely na nich hrávaly. A právě že ono takových akcí tehdy okolo tak moc nebylo, takže ano, nestačily mi (nám) ty, co byly. No a další pohnutku k organizování koncertů už jsem popisoval výše - byla to prostě chuť zahrát si s vlastní kapelou.

Adrik: Ako to vtedy na koncertoch vyzeralo? Veľký kulturák a v ňom 300 ľudí? Riešil sa už vtedy na koncertoch nejaký aktivizmus alebo nekoncertné aktivity, distrá a podobne?

Ctib: Úplně na začátku ne, žádný aktivizmus. A pokud si vzpomínám, tak vlastně ani ty distra. Máničky okolo nás aktivistické přesahy punkáčů vesměs vyloženě sraly. To všechno, o čem mluvíš, to jsem poznal až později, když jsem zvolna vplouval do punkových vod.

No a jak to vypadalo? Popíšu první koncert, na kterém jsem spolupracoval (varuju: budu u toho dost odbíhat). Domluvili jsme se s jedním starším rockerem, že nám půjčí místo. To on si pronajímal ten Kamenec, o kterém jsem mluvil předtím. Taky slíbil, že to nazvučí. No jo, měl péáčko, to je taky důležité. A pokud nebyl našrot, uměl i slušně zvučit. Jmenoval se Hans Freisler, už nežije, R.I.P.! Bylo to i díky němu, že se v Rožnově tak rozjelo s muzikou. Měl technické zkušenosti, Byl ochotný mhouřit oko, když lidi dělali bugr. Což dělali, alkohol tekl proudem. Zkrátka bylo kde ty koncerty pořádat. Měli jsme svoje místo. Mohlo vzniknout - a vzniklo - podhoubí. Kapely, které vznikaly, si měly kde zahrát - a kapely pak taky vznikaly, protože si měly kde zahrát. A pak se zas rozpadaly, ale dohromady se dávalyzas nové, nové kombinace lidí, nové zvuky, nové nástroje. Těch kapel tu byly tehdy fakt mraky! A pár jich bylo i dost zajímavých!

No a zpátky ke koncertu: kumpán Butor, se kterým jsme to tehdy páchali (a se kterým jsme se později poměrně ve zlém rozešli; kdo by to byl tehdy řekl, ale Live Is Life, no ne?), tedy tehle Butor domluvil většinu kapel. Měl megalomanské sklony a domluvil jich mnoho, přemnoho. Samozřejmě nesměla chybět naše kapela (nechtěj vědět název), ve které jsme oba, Butrus i já, hráli. Na koncertě se sešla hromada kumpánů ze školy, horda dalších vrstevníků, houf mániček širokého věkového rozpětí a taky partička cca patnáctiletých punkáčů, se kterýma později začalo to pravé punkové peklo, ale to jsem tehdy nemohl tušit. Dohromady mohlo jít tak o stovku lidí, možná o něco málo víc? No a k muzice. Drtivá většina vystupujících kapel - včetně té, ve které jsem hrál já - měla v sestavě saxofon. Pro pořádek, my jsme měli saxofony dva. Na koncertě samozřejmě skluz, publikum s postupující nocí postupně řídlo, to ale pochopitelně vadilo jen kapelám odsouzeným k pozdějšímu pořadí. Z našeho vystoupení jsem měl pekelně dobrý pocit! Při zpětném pohledu ale musím sebekriticky připustit pochybnost. Ne o autenticitě toho pocitu. Spíš o tom, nakolik jsme k němu zavdali příčinu skutečnou kvalitou svých výkonů, a nakolik nám ten náš bordel zahalila do růžového oparu alkoholická pýcha, které pod kotel přikládali podobně rozjaření kumpáni a spolužáci a všecka ta parta, co už si na ni skoro ani nevzpomínám, jak se tou naší smrští nehorázně bavila. A s alkoholem souvisí taky fakt, že dojmy převládají nad vzpomínkami. Uf, kdoví, co by si vzpomněla Hana, ta tam tehdy byla u vstupného, no to musely být zážitky!

Pokud jde o jiné koncerty té doby, často se konaly ve velkých kulturácích. To bylo většinou solidní akustické peklo! Tři sta lidí si na akci z té doby nepamatuju, nejčastěji bylo na koncertech, na kterých jsme hráli, fakt tak okolo té stovky. Zato si vzpomínám velmi živě, jak se v kulturáku, kde by se dal točit Ein Kessel Buntes, sešlo pět platících posluchačů. Nebo patnáct? Ještě že tam tehdy taky vystupovalo mnoho, přemnoho kapel, člověku hned připadalo publikum trochu početnější. Taky se akce pořádaly v místních sokolovnách, to bylo taky něco! Vysoký strop, holé stěny, ozvěna jak kráva, zvuk úplně, ale úplně napiču. Sorry že mluvím sprostě, ale to se nedá jinak říct. A v hospodských sálech (v nich se hrálo taky často), tam zas buď propukaly potyčky se štamgasty, nebo prudil hostinský.

Obzvlášť oblíbenou specialitou na koncertech té doby byli zvukaři. Abych byl přesnější - majitelé zvukové aparatury. Protože velmi často právě tímto jejich kompetence ve vztahu k aparátu začínala i končila. A pokud už ne, šlo vesměs o chlápky, kteří námi, amatérskými šudlaly, okázale pohrdali. Dobová historka: "Prosím tě, my bychom potřebovali tři mikrofony na zpěv." "Mám postavené jenom dva, ty vám budou muset stačit, je už pozdě a kvůli jedné kapele nebudu vytahovat další." A fakt to pak většinou ještě dokurvili zvukově.

Celá tahle situace kolem koncertů, to byl nakonec důvod, který nás později - a to už mluvím o punkovém období - dovedl k rozhodnutí dělat si akce co možná nejvíc soběstačným způsobem. Vlastní místo, vlastní apec, zvuk vlastními silami. A tak dál.


VÝBOR VEŘEJNÉHO BLAHA

KULTRA v zostave z 90-tych rokov

TELEFON

Adrik: Zrejme sme sa okľukami prepracovali k Vrahovi. Tak spusť.

Ctib: Ne, k Vrahovi ještě ne, nejdřív byla garáž. Ta byla taky důležitá. Vznik Vraha představoval vyvrcholení toho, co se právě na Garáži narodilo. Tím myslím společenství, společenství spřízněných duší. Společenství v mnohém velmi nedokonalé, přesto ale společenství. Anebo právě proto?

Garáž de iure vlastnili Kavovi rodiče, de facto ji okupoval Kav sám. V době, kdy jsme se trochu víc poznali, byl Kav bubeníkem kapely ŠŤASTNÍ A VESELÍ, která v garáži zkoušela. Garáž se nacházela v místě k takovým účelům bezmála ideálním - na samé hranici obytné zóny a průmyslového areálu. Byla to normální garáž pro osobní auto, jedna v řadě mnoha dalších. Dveře byly situovány směrem k fabrice, nikoliv k sídlišti, takže randál při zkoušení nikoho nerušil. Do garáže se po různých peripetiích se zkušebnami postupně přesunuly téměř všechny místní punkové kapely, a že jich pár bylo. Pokoušeli jsme se taky o užší spolupráci mezi kapelama. Základem byl pocit, že společnými silami se některé věci můžou dařit líp, než když se o ně člověk pokouší sám. Schůzovali jsme, hádali jsme se, snažili se o společné rozhodování, ale moc to nefungovalo. Bylo nás moc a bylo nám málo.

To už se tu kromě zkoušení i koncertovalo, Kav se s tím nikdy nějak moc nemazal. Jen pro pořádek - já jsem tehdy z toho, že budeme ve zkušebně dělat i koncerty, moc nadšený nebyl. Dobré místo na zkoušení nebylo jednoduché sehnat, a že tohle bylo dobré místo! Člověk byl skutečně svým vlastním pánem. Stojí to za to, dát všanc tak pěkný flek? Protože co si budeme povídat, z koncertů vždycky koukaly nějaké problémy. Ostatní zúčastnění měli naštěstí víc drzosti než já.

Kupodivu koncerty zprvu nikomu nevadily. Hrálo se uvnitř, lidi nacpaní před kapelou, takže randál ven nelezl nijak strašný. A uvnitř šel udělat slušný zvuk - rozumíte, my jsme tu zkoušeli, takže jsme to měli celkem vychytané. To hlavně díky Ándrému Bhópálovi, ten se o zvukovou stránku věci od začátku hodně zajímal, a jak se posouval, posouval i nás. A řeknu to takto: na garáži se odehrály akce, které mám dodneška doslova vpálené.

Problémy přišly, když to začalo nabírat obrátky. Postupně začalo na akce chodit tolik lidí, že garáž přestala stačit. Na kapelu vidělo pětadvacet, třicet lidí vpředu, většina ale postávala před garáží. No, postávala ... To právě vlastně ani ne. A to byl druhý problém. Lidi pařili, dělali bugr a akce začaly být trnem v oku. Proběhla nějaká korespondence s úřadem, tlak se stupňoval. Nechtěli jsme to vzdát a hledali jsme místo, kde bychom mohli nejenom pokračovat, ale nejlíp i celou věc posunout na vyšší level. A vznikl Vrah.

Vysnili jsme si ho ve třech, já, Kav a Ándré Bhópál. Chtěli jsme se poučit z toho, co nefungovalo na garáži. Nefungovalo společné rozhodování, v tolika lidech bylo obtížné se sejít, natož se dobrat shody a něco podniknout. Aby bylo propříště možné skutečně dělat nějaká rozhodnutí, a hlavně dělat je pružněji, řekli jsme si, že prostě budeme fungovat jako jádro - u důležitých rozhodnutí už nebudou muset být všichni zúčastnění, budeme u nich muset být jen my tři. O něco později rozšířil jádro na čtveřici Martin Valášek. Ačkoliv má přezdívku Valach, je na Valašsku přistěhovalcem. Vracel se tehdy z Polska, kde dlouhodobě pobýval se svou láskou - "but you know, love is gone," jak jsem ho zaslechl říkat kdysi kdesi komusi. Očuchávali jsme se už nějakou dobu předtím. Vzpomeňme například, že na jedněch Duších, pořádaných tehdy právě kolem Garáže, byl Valach zvolen králem festivalu - Duše propařil způsobem, jenž nemohl nevyvolat naše skutečně hluboké uznání. U jeho labelu Malárie vyšla první deska kapely TELEFON, v níž jsme s Ándrém hráli. V Garáži jsme dělali koncerty kapelám, jejichž česká turné Martin ze své poznaňské centrály organizoval. Zakotvil tudíž u nás. Myslím, že zprvu nepředpokládal, že se tu tak zabydlí, nicméně stalo se. Tvář Vraha pak Valach spoluvytvářel zásadním způsobem - díky svým kontaktům na D.I.Y. podzemí se záhy stal hlavou vrahounské dramaturgie.

Na Vrahu ale samozřejmě fungovalo daleko, daleko víc lidí. Vzpomeňme alespoň některé. Jára, který vařil, vybíral vstupné a gruntoval po koncertech. Totéž Strapatý. Lochnes. Juan. Pavla a Lucie, které se snažily vtisknout prostorům Vraha patřičný vizuální charakter. Bez nich - a ani bez těch, které jsem nezmínil - by to nešlo! Všem chci poděkovat za spolupráci! Často si říkám: tím nejcennějším, co Vrah vnesl do mého života, byli lidi, kteří mě přitom obklopovali.

Shrňme to: první koncert na Vrahu zazněl v zimě roku 2000, poslední na jaře 2014. Hutných čtrnáct let!

Adrik: Pekne sa to číta, ale na Vrahovi nebolo stále všetko ideálne, nie? Pamätám sa, že sa robili rôzne benefity na Vrah, tak isto si spomínal večné problémy s rekonštrukciami. Ako ste ťahali finančné průsery? Viem, že teraz o tom môžme iba polemizovať, no nepomohlo by, keby bol Vrah otvorený aj mimo akcií a koncertov?

Ctib: Ach, ale to by bylo nedorozumění, myslet si, že se snažím lakovat Vraha narůžovo! A i když cesty některých Vrahounů vedou jiným směrem než ta má, myslím, že v tomto můžu promluvit za všechny: jsme ti poslední, kteří by tvrdili, že by Vrah byl nějak ideální. A tím zdaleka nemyslím jen finance! Vraha jsme táhli svými vlastními silami, no a ty prostě byly často ve všelijaké kondici. Zároveň si ale troufnu na druhé tvrzení - a o něm si taky myslím, že by ho podepsali i ostatní: dělali jsme to tak, jak jsme v tu chvíli uměli nejlíp. Z mého pohledu je tohle mimo diskuzi. Byli jsme zapálení, odhodlaní riskovat a připravení hledat nové cesty, a dali jsme do toho v danou chvíli všechno. A uvědomme si: na začátku jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme.

Když jsme podepisovali nájemní smlouvu, spravoval budovu pozemkový fond. Ten barák prostě v momentě, kdy jsme se do něj sáčkovali, neměl majitele. Nájem byl víc než přijatelný a my si lebedili. První šok přišel myslím po zhruba čtvrt roce a souvisel s elektřinou. Šlo o to, že v areálu, jehož byl Vrah součástí, byl někdo načerno napíchnutý na rozvod a elektriku kradl. No a když paní úřednice z pozemkového fondu dostala od ČEZu fakturu, která brutálně převyšoval spotřebu všech nájemců dohromady, prostě ten převis mezi nás rozpočítala. Nicméně to jsme ještě celkem zvládali. Na koncerty chodila hromada lidí, jezdilo k nám publikum ze Slovenska, z Polska, takže se nám dařilo vyjít.

Po roce a něco přišel další šok. Tehdy se budova, v níž bytoval Vrah, stala majetkem soukromých osob. Vlastníkem objektu se stala jedna místní realitní kancelář. A jaký byl první krok, který noví majitelé učinili? Ano, pochopitelně - zvedli nám nájem. A to ne o pár korun, nýbrž na několikanásobek původní částky (nájem se pak rok co rok zvedal pravidelně). Zprvu se nám i tohle dařilo zvládat, prostě proto, že nebyl problém s návštěvností. Po pár letech se ale Vrah trochu okoukal, navíc začalo vznikat víc podobných míst - a publika ubylo. A my se sem tam začali dostávat do skluzu s placením. Když se nám ty skluzy přestalo dařit dotahovat, fest nám pomohli příznivci odjinud, kteří zorganizovali benefiční akce, benefiční nahrávky, nebo jen tak poslali prachy. To bylo jednak nesmírně povzbuzující, jednak nás to skutečně zachránilo. Od té doby jsem viděl pojem "punková scéna" v úplně jiném světle. Došlo mi naplno, že ji tvoří lidi, kteří jsou schopní solidarizovat s někým, kdo se ocitl v nouzi, a podniknout něco, co skutečně funguje. Dodnes je pro mě tahle vzpomínka zdrojem ohromné energie. A i po těch letech chci všem, kteří nám pomohli, znovu poděkovat!

Nicméně problém s penězi se nám uspokojivě nepodařilo vyřešit vlastně nikdy. Na benefiční akce jsme se pochopitelně nechtěli spoléhat, taky nám bylo trapné ozývat se nějak častěji (i když třeba Filip Fuchs nám vždycky říkal: "Neblbněte, nestyďte se, napište!"). Naučili jsme se nastřádat prachy z  každoročního letního minifesťáku Setkání svobodných duší, ten býval v plusu a my z peněz vydělaných na Duších látali díry v rozpočtu běžného celoročního provozu. A hledali jsme taky další cesty, jak se vyhnout propadům - jeden z nápadů byl třeba ten, že zkusíme založit něco jako klub stálých příznivců Vraha ..., ale než se to podařilo uskutečnit, Vrah skončil.

A jestli by pomohlo, kdyby byl Vrah otevřený i mimo koncerty? I tohle jsme zkoušeli, ale nefungovalo to. Na pivo chodili lidi raději do některé z haldy rožnovských knajp, které byly míň z ruky než Vrah. Ten přece jen ležel na periferii Rožnova, navíc na kopci ...


TELEFON s Valachom a Leniou z UŠTKNI

UŠTKNI

CHOROBOPOP

Adrik: Poďme späť k tvojim hudobným aktivitám. Prečo si odišiel z UŠTKNI? TELEFON je tiež v zimnom spánku, ale vďaka tomu vznikol CHOROBOPOP, ktorý je bez bubeníka. Bola to znouzectnost alebo plynulý prechod? Alebo všetko vyvážila nekonečná túžba hrať ďalej?

Ctib: Z UŠTKNI jsem odešel, protože jsem přestal cítit, že jsem tam na svém místě. Dneska se mi to jeví tak, že jsem měl až moc naléhavý přístup na vkus ostatních z kapely. Furt jsem jim něco tlačil. Nové písničky. Otázky, jestli nějak nepřemýšlet nad nějakým zdivadelněním koncertního vystupování. Pro zbytek kapely jsem byl zkrátka asi trochu hrr. Bylo z toho napětí hlavně mezi mnou a Kavem. Vzhledem k tomu, že jádro UŠTKNI jsme kdysi dali dohromady právě my dva, je asi jasné, že v kapele nepanovalo ideální rozpoložení. Odchod jsem ale nijak neplánoval, k tomu došlo zčistajasna, po jednom banálním sporu na zkoušce, po kterém jsem se - mám totiž sklon k impulzivnímu jednání - prostě šrajcnul. Kav zrovna odjížděl na několik týdnů do Francie, takže jsem té pauzy využil, abych zkusil získat od situace odstup. Čekal jsem, že se zase začnu na hraní s UŠTKNI těšit. Ale nestalo se. Po dlouhém váhání a po naléhání ostatních, ať se konečně vymáčknu, jsem teda ostatním sdělil, že končím. Troufám si říct, že jsme se rozešli v dobrém - nebo aspoň natolik v dobrém, jak to vůbec v takové situaci jde, protože marná sláva, jisté hořkosti se nejspíš neubrání nikdo ze zúčastněných. A aby bylo jasno: všech svých bývalých spoluhráčů si fest cením jako muzikantů, Kava a Lenku mimoto považuju za nepřehlédnutelné textařské osobnosti. Spolu s nimi jsem zažíval ty oslňující momenty, kdy se kostra nápadu na písničku najednou začíná obalovat masem muziky, kdy písnička ožívá, dostává tvar, pak tvář - a pak jí začne v krvi kolovat oheň. V UŠTKNI fungovala chemie, která není v kapele samozřejmá, nedá se naprogramovat. Cením si obou nahrávek, které jsme spolu udělali, cením si práce na písničkách, cením si toho, že jsem byl toho všeho součástí. Fakt, že to skončilo, nic nemění na tom, že to bylo skvělé!

Pokud jde o TELEFON, řekl bych, že André Bhópál, náš bubeník, se taky přestal v kapele cítit na svém místě. Ale to samozřejmě spekuluju - a ať už nakonec byly jeho pohnutky k tomu, že to stopnul, jakékoliv, prostě to tak dopadlo a my tři zbylí jsme stáli před otázkou, co s tím. Zjistili jsme, že nás baví hrát spolu a že v tom chceme jet i dál. Zároveň jsme ale cítili, že nechceme pokračovat v úplně stejném duchu. Rozhodli jsme se postavit CHOROBOPOP prostě na tom, že jsme to právě my tři, kdo ho tvoříme. Takže všichni zpíváme a hrajeme, nikdo není sólista ani frontman. Skládáme taky všichni. Nejvíc nápadů na muziku nosí Zajíc, nejmíň já. Já zas o to víc textuju. No a beaty z automatu? Jednak se to přímo nabízelo - já i Zajíc jsme s automatickým bubeníkem blbli už dřív. Druhá věc je, že dobrý bubeník je nedostatkové zboží. A třetí věc - to, že je někdo dobrý bubeník, ještě neznamená, že si s ním budeš rozumět. A mezilidské vztahy v kapele, to je důležitá věc!

Adrik: Sólo Ctib. Prečo si začal hrať sám? A kedy sa zo zašmudlaného folku stala diskorozcvička?

Ctib: Odjakživa mě lákalo hrát sám. No a jak jsem vyrůstal na folkových písničkářích, asi to zanechalo stopu. Navíc jsem na akustickou kytaru odjakživa skládal, takže bylo asi logické, že to prubnu takto. Ale když jsem se do toho obul, zjistil jsem, že mě ta bota tlačí. Přece jen jsem i jako posluchač poměrně záhy emigroval od folkařů k punku. Chyběla mi rytmika a já, starý fanda francouzského punku, jsem se začal zanášet myšlenkou naprogramovat si doprovod bicího automatu. No a zhruba někdy v ten moment jsem skončil v UŠTKNI. Měl jsem najednou čas, haldu nápadů a možnost upustit páru chmuře nad tím, jak to dopadlo, a začal jsem si písničky aranžovat do takové ujeté elektropunkové podoby. Nějaký čas jsem do toho ještě pořád drhnul kytaru, ale pak jsem si všecky kytarové party nahrál do kompu, takže po letech smýkání beden o velikosti lednice a váze nedobytné pokladny teď jezdím pěkně s brašničkou přes rameno. A hlavně - bez kytary se můžu během vystoupení soustředit na to, v čem se cítím pevný v kramflecích. Ne, nemyslím tanec. Myslím slovo, text, sdělení.

Adrik: Takže si všetko programuješ sám? Nevyzeráš na počítačového maniaka. Máš v tomto podžánri alebo ako to nazvať aj nejaké vzory alebo inšpirácie?

Ctib: Počítačový maniak nejsem ani omylem, jenom jsem se naučil trochu pracovat s programem FL Studio 8, ve kterém si udělám základy bicích, někdy i basové linky a přiaranžuju synťákové zvuky, s programem Studio One, do kterého si po stopách tu syntetickou kostru nahraju, pak doladím nebo i úplně změním zvuky některých synťáků i dalších zvuků, dohraju kytarové a basové party a smíchám to, a s programem Audacity, ve kterém ty smíchané wavky přehrávám na koncertě.

Vzory - ve smyslu někoho, koho bych chtěl svou tvorbou napodobit nebo se třeba blížit jeho tvorbě - myslím ani moc nemám, inspirací je zato docela dost. Začnu inspirací ideovou. V jednom rozhovoru s lidma z DEZERTERA, který jsem kdysi četl, přišla řeč na stylové hranice (vy, co DEZERTER znáte, víte, že muzika kapely se vyvíjela a některá alba z přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodně neoplývají punkovou přímočarostí). A pánové na to, že ale přece punk bude vypadat tak, jak ho vytvoříme, že bude znít tak, jak budeme chtít, aby zněl. Punk přece není úzce pojatá stylová škatulka, vymezená hranicemi jednoduchého rock´n´rollu a uřvaným kytarovým zvukem, ale taky výzva ke svobodě, a to i té tvůrčí, k překračování hranic, ne k jejich respektování. A pokud jde o muziku, kterou cítím jako inspirativní pro svůj přístup k věci? Začnu francouzským anarchopunkem. Odtud pochází moje otevřenost k používání bicího automatu. Znalci vědí, že v těchto končinách byla kapel s automatem hromada, a jakých! Svou drzostí propojovat discostylistiku s punkovým skladatelským uvažováním mě inspirovali Poláci SUPER GIRL AND ROMANTIC BOYS. No a nápad úplně odložit kytaru a vystupovat jenom s kompem, nad kterým jsem už nějaký čas špekuloval, získal pevnější kontury, když jsem uslyšel a uviděl SLEAFORD MODS. Slyšel jsem v tom masivní ohlasy CRASS a fascinovala mě ta jednoduchost provedení.


Adrik: Slováci aj Češi majú jednu rovnakú bizarnú vlastnosť. Stále sa stavať do role obetí. Za vojny my nič, to všetko Nemci, po revolúcii zase nikto nebol v strane alebo ŠtB. Nikdy som nepochopil, prečo je tak ťažké za všetkým spraviť čiaru a povedať, prepáčte, posrali sme to?

Ctib: Já nevěřím na národní vlastnosti. Vidím okolo sebe dost lidí, kteří si uvědomují, jak je důležité odvrhnout mytizovaný pohled na minulost, vzít na vědomí fakta, a především neopakovat staré chyby. Zdá se mi, že jde spíš o to, jaká se v té které společnosti pěstuje atmosféra, jak se v ní odráží směřování politických špiček - a hlavně jak se to prezentuje v médiích. Myslím, že nějaké vyrovnání se s minulostí absolutně není v zájmu současných politických špiček. Činy prezidenta a premiéra ČR jednoznačně míří k pevnějšímu uchopení moci. K tomu je potřeba vytvářet ve společnosti atmosféru, kdy z lidí je dav, ne občanská společnost. Dav lze mít v hrsti, občanské společnosti musíš naslouchat. No a na tvorbu davu slušně zabírá nacionálně podbarvená pseudoargumentace, to je vyzkoušené. Nějaká sebereflexe absolutně není žádoucí! Není vůbec potřeba pracovat s pravdou! Na internetu si přečteš, kdo může za tvůj problém. A vida! Jsou to mimo jiné ti, kdo pokusy o spravedlivé vyrovnání se s minulostí považují za nezbytné, pokud společnost jako celek usiluje o sebereflexi a sebekultivaci, protože tenhle přístup přece oslabuje národní hrdost, no ne? Místo aby v lidech posiloval pocit jejich vlastní nadřazenosti, žádá po nich, aby připustili, že za něco můžou! Takže naopak: za všechno můžou ONI! To je taky stará věc - dej davu nepřítele, a máš ho v hrsti hned.

Adrik: Si knihomoľ? Musíš prečítať všetko, čo má písmenká? Čo máš teraz rozčítané? Tvoji dlhodobo obľúbení autori alebo tituly? Daj tip na niečo podľa teba nedocenené alebo takmer neobjavené?

Ctib: Jak už jsem se přiznal výše, jsem velký knihomol, čtu často a s chutí. A k smrti rád taky předčítám nahlas, tomu se ale věnuju čím dál míň. Přišel jsem předčítání na chuť, když byly malé naše dcery, jenže teď jsou obě plnoleté, takže už to pěstuju akorát sem tam ve škole při literatuře a sem tam na nějakém veřejném čtení pořádaném rožnovskou knihovnou.

Co mám momentálně rozečtené? Detektivku, já u detetiktivek relaxuju. Zakousl jsem se právě do knížky Přirozené příčiny skotského autora Jamese Oswalda, ale jsem na samém začátku a ještě vůbec nevím, jestli to bude stát za to. Ani název, ani jméno spisovatele mi nic neříkají. Rád objevuju nové autory, v knihovně s chutí sahám po neznámých titulech. Přitom se samozřejmě potkám i se spoustou textů, které mě neosloví. Tehdy se stává, že knihu odložím. Detektivkami prokládám jinou četbu, momentálně hlavně tu studijní. Rozšiřuju si vzdělání, končím letos vysokou, no a to znamená štosy odborné literatury, aktuálně třeba titul V souřadnicích mnohosti, který postihuje vývoj české literatury v prvním desetiletí nového milénia. Taky diplomka se týká literatury, píšu o knihách třech současných českých autorů, Lord Mord od Miloše Urbana, Mlýn na mumie od Petra Stančíka a Jiné životy Hynka Harra od Jakuba Dotlačila. Znamená to, že se k těmhle třem knihám v posledních několika měsících průběžně znovu a znovu vracím, pročítám je, uvažuju o nich, píšu. Krásná práce! Je to v něčem hodně zajímavý obrázek uvažování současných autorů o současném světě. Děj všech je situován do devatenáctého století, čili do doby, kdy se rodilo a utužovalo nacionální pojetí moderní Evropy, nejsou to ale historické romány v pravém slova smyslu, naopak se vyjadřují velmi vyhraněně ke společenským otázkám dneška. A upozorňuju jedním dechem, že některá stanoviska Petra Stančíka, jinak podle mě literárně asi nejosobitějšího autora z těch tří, by mnozí čtenáři Punkgenu těžko akceptovali. Řadím se mezi ně. Jistěže je třeba rozlišovat literární kvality textu (kniha byla mimochodem v roce 2015 oceněna prestižní literární cenou Magnesia Litera) a případná stanoviska textem vyjadřovaná. Navíc Stančík patří k autorům, kteří si v postmoderním duchu provokativně pohrávají s významy, zpochybňují je, matou a mystifikují případného interpreta. K určitým hodnotám, které bych opatrně pojmenoval jako konzervativní, se ale poslední Stančíkovy texty hlásí výslovně, viz jeho následující román Andělí vejce. To, že jde opět o text fantasticky vynalézavě napsaný, na věci nic nemění.

Pokud jde o dlouhodobě oblíbené autory, začnu tím nejdůležitějším. Zásah, jaký mi uštědřily knihy amerického povídkáře a romanopisce Kurta Vonneguta, je zásadní a trvalý. Jinak z americké literatury je mých dlouhodobě oblíbených jmen asi nejvíc. Zmíním jen některé: na románech Toma Robbinse mě baví vlastně podobná věc jako u Vonneguta (upozorňuju, že nesrovnávám konkrétní poetiky, každý z těch autorů píše úplně jinak) - čtu v nich vášnivé humanistické přitakání pestrosti, mnohotvárnosti a mnohobarevnosti, svobodomyslnosti. Rád se nechávám unášet vynalézavostí Johna Irvinga při sledování jeho rodinných propletenců. Nedávno jsem se po x-té královsky bavil nad Spolčením hlupců Johna Kennedyho Toola. Když už jsem předtím zmínil ty detektivky, patří mezi moje dlouhodobě oblíbené autory taky literáti americké drsné školy, čili detektivek se společensko-politickým přesahem, Dashiel Hammet a Raymond Chandler; kromě nich mám hodně rád i méně známého Rosse MacDonalda, hlavně romány vydané u nás před rokem 1989. Z Rusů se průběžně vracím k povídkám Antona Pavloviče Čechova, to jsou příběhy, u kterých tuhne krev v žilách. Mocně mě oslovují romány Umberta Eca. Toho bych tu vlastně mohl postavit do protikladu k tomu nešťastnému Stančíkovi. Oba vlastně pracují s některými podobnými prostředky. Příběhy zasazují do konkrétních historických období. V konstrukci děje bohatě používají prvky fantastické literatury. Přes veškerou tuto pečlivě nastylizovanou odlehlost ovšem texty zřetelně promlouvají k  současnosti. Oba spisovatelé ohromují vynalézavostí, faktografickou vybaveností, kterou používají k přesvědčivému usazení příběhu do daného údobí, obrazností, se kterou vykreslují kulisy, do kterých děj umisťují. Oba jsou skvělí stylisté. Jak ale Umberto Eco humanistickým podtexem, jímž je prostoupená jeho tvorba, Stančíka přesahuje! Jak propastný je to rozdíl! Ale pojďme raději dál: ze slovenské literatury posledních let se mi moc líbila knížka povídek Život je krátky od Lucie Piussi. Tu mimochodem beru i jako textařku. A pokud jde o českou literaturu, tam by oblíbenců opravdu byly mraky, takže opět jen největší jména: absolutní spisovatelská jednička v mém soukromém vesmíru je Josef Škvorecký, to byl pro mě jeden z nejtalentovanějších prozaiků, jaké jsem kdy četl; no a talent se tu opět mísí s nejpodstatnější ingrediencí - hlubokým humanistickým zakotvením. Svou podvratností mě silně zasahuje próza i poezie Egona Bondyho. Mám slabost pro zvláštní kombinaci východních duchovních nauk a strohých reálií politicky sešněrované společnosti ve skeptických prózách Jaroslava Putíka.

Pokud jde o tipy na něco dosud ne příliš známého, mě v posledních letech nejvíc oslovila románová prvotina Jiné životy Hynka Harra od Jakuba Dotlačila. Taky jsem si pro sebe nedávno objevil současnou českou autorku Annu Bolavou, ale ta úplně neznámá není. Četl jsem od ní knihu Do tmy, introvertní příběh vesnické podivínky žijící pouze pro sběr léčivých bylin. Myslím, že se dá číst i jako příběh střetu člověka, který se liší od svého okolí, s lidmi, kteří ho obklopují, a myslím, že i proto jde o důležitou knihu.

No a za nedoceněnou považuju v současnosti veškerou poezii. Jsem v poslední době začtený do českých meziválečných básníků a stále nad těmi verši ztrácím dech!

Adrik: Už dlho sa vedú polemiky o tom, že toľko rokov po rozdelení, Češi, hlavne mladá generácia, prestávajú rozumieť slovenčine. Vypozoroval si ty niečo také pri vyučovaní? Alebo je to len o tom, že kto chce rozumie?

Ctib: Děcka od nás ze školy myslím slovenštinu celkem pobírají. Jsou slova, u kterých se nechytají, ale jde vesměs o výrazy méně frekventované. Připojím kuriozitu: když se před pár lety zaváděl do českého základního školství povinný druhý cizí jazyk, jedním z návrhů, který u nás ve škole zazněl, byla zrovna slovenština. Neujalo se to, škoda. Myslím ale, že i tak hledíme udržovat se Slovenskem a slovenštinou kontakty. Proběhly nějaké společné projekty. Jezdíváme k vám s dětma na výpravy. Já v hudebce pouštím slovenské písničky, pár písní taky zpíváme, přičemž "Po schodoch" je jeden z největších hitů našeho školního zpěvníku vůbec. Pěkně se na něm mimochodem vysvětluje slovenské změkčování hlásky "e" po písmenu "n" - výtah v tom textu "nechodí", objevují se tam výstrahy před "neverou", neon tam "nesvieti" a tak. Problém je pak akorát to slovo "neón", které někteří po instruktáži o měkčení mají sklon vyslovovat "něón".

Adrik: Na konci a začiatku roka ľudia radi rekapitulujú, čo bolo. Napíš nám teda tvoj najväčší zážitok / prekvapenie a sklamanie / průser roku 2018?

Ctib: Nechám stranou světové události a budu osobní. Mezi punkové zážitky roku 2018 patřila jednak minišňůrka po Slovensku, kterou jsem absolvoval ve společnosti DÁŠI FON FĹAŠA a polské písničkářky THE PAU, obzvlášť koncert v žilinské Hájovni, jednak ostravský festival Cheechaak, kam jsem byl pozván v létě. Jako překvapení roku bych označil právě seznámení se s tvorbou THE PAU, to byla pecka!

Jako průser roku bych označil fakt, že jsem doteď nebyl schopen dokončit svoji nahrávku, na které jsem intenzivně dělal přes prázdniny. Blbě jsem ji smíchal, musím to předělat, ale v palbě pracovních a studijních povinností se mi furt nedaří najít dost času, kdy si nad tím budu moct zas v klidu sednout.

Adrik: Ctibe, nekonečne ti ďakujem za čas strávený nad týmto molochom. Dúfam, že si sa nenudil. Ja nie! Je niečo, čo by si chcel dodať alebo na čo som sa zabudol opýtať?

No tak to ne, nenudil jsem se ani omylem, akorát jsem se občas z výše uvedených důvodů nemohl dokopat k tomu, abych se pustil do odpovídání. Že nám to taky trvalo, no ne? Až jsem musel aktualizovat některé odpovědi. Jsem rád, žes to se mnou nevzdal!

Dál bych chtěl dodat, že v něčem podle mě slovenská punková podzemní scéna v posledních letech doslova kvete - rodí se u vás fakt zajímavé kapely! Napřeskáčku: Hráli jsme nedávno s CAMELEON. Mladí borci, hrajou, pokud si to správně pamatuju, zhruba tak rok, ale od startu je to hrozně zajímavá muzika a divoké koncerty. Nedávno v autě cestou z koncertu pustil Kečup nahrávku MY O VLKOCH, ustřelili jsme všichni přítomní. V létě jsem na ostravském festivalu Cheechaak propařil komplet gig the WILDERNESS a musel jsem to pak jít rozdýchat mimo areál, tak intenzivní a emocionální a znejisťující a provokativní bylo to vystoupení. Sundala mě palba kapely FYASCO. DÁŠA FON FĽAŠA je mi dlouhotrvající ohromnou inspirací v mnoha ohledech.

Taky oceňuju, že šlape Punkgen! Fanziny - i ty internetové - stmelují scénu. Reflexe toho, co se v punkových vodách vaří, je strašně důležitá. Je pecka, že se tu objevují reporty z koncertů, ty z českého zinařského prostoru prakticky vymizely.

ctib.dan@seznam.cz


 
Pýtal sa: Adrik

Tento rozhovor už bol zobrazený 533 krát!
Späť na rozhovory
Oznámkuj tento rozhovor ako v škole:
1 2 3 4 5
Hodnotenie rozhovoru: 1.1

Pridaj komentár k rozhovoru:
NICKNAME:
E-MAIL:
WEB:
T+5+N
TEXT:


 #7543 retsil ziny-archiv.blogspot.com  napísal/a 03.02.2019 19:33:40
parádny rozhovor, veľmi čtivé.. spomínaný koncert na Hájovni s THE PAU bol výborný
 #7541 onder   napísal/a 30.01.2019 08:30:36
Fakt masívny rozhovor!!! Moja poklona. Myslím ale, že by mal vyjsť aj v tlačenej forme (napr.) vo VZBURE. Ten rozhovor sa bude dať čítať aj o 20 rokov. Papier to znesie, ale ako bude vyzerať web o 20 rokov netušíme.
 #7540 Mx martin.imriska@gmail.com   napísal/a 29.01.2019 20:49:03
"Mikrofon je naše bomba!" ..a aj tento rozohovor! Vďaka zaň
 #7539 Lubo lubopn@yahoo.com   napísal/a 29.01.2019 10:34:32
Diky za rozhovor
Ctibovi velka poklona. Kazetu Co-Ca som zodral a platna VVB uz je asi tiez zodrana :)
Pekne spomienky na koncerty aj Vraha, dakujem ti za to
Drzim palce a prajem vela, vela energie.

POSLEDNÉ KOMENTÁRE:
dnes 09:40
Elramon: toto su zasa co .. >> 12.7.2019 SISTEM ERORR, ROSA PARKS Banská Bystrica, Kaktus (report)
dnes 08:07
axc: https://www.yout >> 12.7.2019 SISTEM ERORR, ROSA PARKS Banská Bystrica, Kaktus (report)
dnes 08:02
axc: kukam a citam ze .. >> 12.7.2019 SISTEM ERORR, ROSA PARKS Banská Bystrica, Kaktus (report)
včera 20:11
Wrbo: Veru, točiť poki >> 12.7.2019 SISTEM ERORR, ROSA PARKS Banská Bystrica, Kaktus (report)
včera 16:36
fog: vyvazovat hlasit .. >> 12.7.2019 SISTEM ERORR, ROSA PARKS Banská Bystrica, Kaktus (report)

ANKETA:
Má to tu ešte zmysel?

[254/92.7%]
Má!

[11/4.01%]
Ako kedy, je tu aj plno píčovin.

[2/0.73%]
Je mi to jedno, som tu prvý krát.

[7/2.55%]
Nechaj tú mŕtvolu už konečne dôstojne pochovať, aj tak je všetko na facebooku a aktuálnejšie!


Počet hlasov: 274

Online: ... Autor: adrik punkgen@gmail.com: 2003 - 2018 ...